Jana jezdila na strojírenský veletrh do Brna osm let. Vždycky stejný hotel, stejný stánek, stejné večery s kolegy u svíčkové. Doma v Hradci na ni čekal manžel Pavel a dvě dcery.
Martin byl ze Žiliny a prodával ložiska. Přišel k jejich stánku kvůli dodacím lhůtám a zůstal dvě hodiny. Druhý den přinesl kávu. Třetí den už oba věděli, že o ložiska nejde.
Špilberk
Večer se procházeli po Špilberku, pod nimi světla celého Brna. Políbil ji u hradeb. Neutekla.
V jeho hotelovém pokoji bylo ticho, jen klimatizace bzučela. Opatrně jí sundal visačku se jménem, jako by jí na jednu noc sundával i to, kým je. Co bylo dál, Jana neřekla nikomu.
Ráno se necítila provinile. Cítila se vzhůru. Poprvé po letech se na ni někdo díval, jako by nebyla ta, která na všechno myslí.
Telefonát
O měsíc později jí zazvonil telefon. Neznámé číslo, slovenská předvolba.
„Dobrý deň. Som Zuzana. Martinova manželka. Myslím, že by sme sa mali stretnúť.“
Jana chtěla zavěsit. Nezavěsila.
Kavárna
Sešly se v kavárně na půli cesty, v Olomouci. Zuzana byla menší, než si ji Jana představovala, s unavenýma očima a pevným hlasem.
„Nekričím,“ řekla hned na začátku. „Len chcem vedieť, či to bolo raz, alebo je to niečo viac.“
Jana jí řekla pravdu. Jednou. Čtyři dny. Nic víc.
Zuzana dlouho mlčela a míchala kávu, která už dávno vystydla.
„Vieš, čo je najhoršie?“ řekla nakonec. „Že ti rozumiem.“
Seděly tam dvě hodiny. Mluvily o mužích, o dětech, o tom, jak snadno se člověk ztratí v manželství, které nikdo nehlídá. Na konci si podaly ruce.
Doma Jana řekla Pavlovi všechno. Byla to nejtěžší noc jejich života. Zůstali spolu, zatím, po malých krůčcích. Se Zuzanou si občas napíšou. Martinovi už ani jedna z nich nenapsala.
