Kostnice v Sedlci u Kutné Hory je jedno z nejpodivnějších míst v Česku. Lustr z lidských kostí, girlandy lebek, erb Schwarzenbergů poskládaný z holenních kostí. Turisté přicházejí, fotí si to a odcházejí trochu bledší.
Lucie Marková tam pracovala jako průvodkyně. Nosila černé šaty, stříbrný křížek a mluvila o smrti tak klidně a krásně, že lidé zůstávali déle, než plánovali.
Po večerech měla jiný svět. Na své ověřené stránce OnlyFans zveřejňovala fotografie z gotických míst po Česku. Černá krajka na pozadí kamenných zdí, rudé rty ve světle svíček, nahá ramena pod sametovým pláštěm. Pod každou fotkou psala krátký text o nějaké staré pověsti.
Poslední prohlídka
Byl říjen a pršelo. Poslední prohlídka dne měla jen jednoho návštěvníka. Muže kolem čtyřiceti, v dlouhém kabátě, s mokrými vlasy.
Lucie ho provedla celou kostnicí. Ptal se na věci, na které se nikdo nikdy neptal. Kdo byl František Rint, který kosti v roce 1870 uspořádal. Proč se lidé chtěli nechat pohřbít právě tady.
Na konci řekl: Znám vás. Z vaší stránky. Promiňte, nechtěl jsem, abyste se cítila nepříjemně.
Lucie se necítila nepříjemně. A proč jste přišel? zeptala se.
Psala jste o pověsti, kterou jsem neznal. Chtěl jsem slyšet zbytek.
Pověst
Jmenoval se Tomáš a byl restaurátor fresek v chrámu svaté Barbory. Sedli si do malé kavárny na náměstí v Kutné Hoře a ona mu vyprávěla celou pověst. Trvalo to hodinu. On poslouchal a nepřerušil ji ani jednou.
Pak se zeptal, jestli by jí mohl ukázat něco na oplátku.
Chrám
Měl klíče. Bylo po deváté a chrám svaté Barbory byl prázdný, temný a obrovský. Tomáš rozsvítil jen jednu lampu na lešení a ukázal jí fresku, na které pracoval. Středověkou tvář anděla, kterou čistil centimetr po centimetru.
Nikdo ji nevidí takhle zblízka, řekl. Jen já. A teď vy.
Stáli na lešení vedle sebe. Lucie cítila teplo jeho ramene.
Můžu si vás vyfotit? zeptala se. Ne obličej. Jen ruce. Na té fresce.
Přikývl.
Fotografie
Ten týden zveřejnila sérii, která byla jiná než všechny předtím. Černé šaty, svíčky, lebky. A na konci jedna fotografie, na které nebyla ona. Mužské ruce na tváři středověkého anděla, v kuželu světla.
Pod ni napsala: Někdo tu tvář zachraňuje už tři roky. Myslím, že by se vám líbil.
Tomáš jí poslal zprávu, jedinou větu: Příští středu je v chrámu varhanní koncert o půlnoci. Přijdete v černém?
Přišla.
