Tomáš o tom mluvil skoro tři roky. Nejdřív v žertu, pak potichu v posteli, nakonec jednou vážně, s očima upřenýma do stropu. Lenka dlouho neodpovídala. Pak jednoho dne položila na stůl staré přesýpací hodiny po babičce a rezervaci hotelu v Karlových Varech.
„Hosta vyberu já,“ řekla. „Pravidla určím já. A ty dostaneš tohle.“
Pravidla
Hotel byl secesní, s vysokými stropy a balkonem nad Teplou. Lenka posadila manžela do čalouněného křesla a podala mu hodiny.
„Mluvit smíš, jen když se písek dosype. Jedna otázka, pak je otočíš a čekáš. Kdyby se cokoli pokazilo, pro kohokoli z nás, řekneš Vltava. A všechno skončí.“
Host se jmenoval Ondřej. Byl to klavírista z lázeňského orchestru, kterého Lenka potkala na kolonádě a s nímž si pak týdny psala. Byl tichý, zdvořilý a měl dlouhé prsty. Podal Tomášovi ruku dřív, než se dotkl jeho ženy.
Písek
Tři minuty jsou hrozně dlouhá doba, když se díváte.
Tomáš sledoval písek a pak zase svou ženu, která se na něj dívala přes rameno jiného muže. Když poslední zrnko propadlo, zeptal se tiše:
„Jsi šťastná?“
„Ano. Otoč je.“
Otočil. Další tři minuty. Další otázka.
„Mám se dívat?“
„Musíš.“
Postupně přestal počítat. Hodiny se přesýpaly a on už nevěděl, jestli se ptá on, nebo jestli se ptá ona – pohledem, úsměvem, tím, jak vyslovovala jeho jméno. Co se dělo dál, zůstává v tom hotelovém pokoji nad řekou.
Poslední otázka
Když Ondřej odešel, Lenka si sedla na opěradlo křesla a vzala mu hodiny z ruky.
„Teď se ptám já,“ řekla. „A ty mi řekneš všechno. I to, za co se stydíš.“
Řekl jí o žárlivosti, která přišla a za minutu odešla. O hrdosti, která zůstala. O tom, že ji nikdy neviděl tak jistou.
Přesýpací hodiny teď stojí na jejich knihovně v Praze. Když je Lenka večer bez řečí otočí, Tomáš zmlkne a čeká, až se písek dosype.
