Mara byla tatérkou šest let a gotičkou mnohem déle a za celou tu dobu si vytvořila přesně jedno pravidlo pro randění: žádné druhé rande s mužem, který její styl nazve „fází“.
Většina se na druhé rande stejně nikdy nedostala. Líbily se jim fotky – černá krajka, stříbrné prsteny, tmavá rtěnka – a pak seděli naproti ní v kavárně s výrazem někoho, kdo si objednal něco moc pálivého a lituje toho.
Daniel byl jiný od první zprávy. Nezačal „ahoj, krásko“ ani poznámkou o její rtěnce. Napsal: Na profilu máš, že miluješ viktoriánské hřbitovy. Highgate, nebo Père Lachaise? Vybírej pečlivě, tohle rozhodne o všem.
Poprvé za několik týdnů se usmála na telefon.
První rande
Sešli se jednoho chladného říjnového čtvrtka v baru osvětleném svíčkami, kde The Cure hráli o trochu moc nahlas. Byl vyšší než na fotkách, měl na sobě obyčejný černý kabát a vypadal trochu nervózně, což se jí líbilo víc, než čekala. Než přišel, přečetl si o historii baru. Ptal se na její tetování – ne co znamenají, ale které bolelo nejvíc a které by nakreslila znovu.
„Havran na rameni,“ řekla. „Nakreslila jsem ho v devatenácti. Je příšerný. Miluju ho.“
„Můžu ho vidět?“
Odhrnula krajku na rukávu, jen trochu. Díval se na něj dlouho, vážně, tak jak se lidé dívají na obrazy.
„Není příšerný,“ řekl. „Je upřímný.“
To o ničem jejím nikdo nikdy neřekl.
Procházka
Po baru šli starým městem, kolem kostelů a zavřených knihkupectví. Začalo pršet – tím jemným, mlžným deštěm, ve kterém pouliční lampy začnou zářit. Mara čekala, že si bude stěžovat. Místo toho se zastavil pod podloubím, natáhl si kapuci kabátu a řekl: „Tohle je přesně počasí, jak zní tvůj playlist.“
Rozesmála se, doopravdy, tím smíchem, který překvapí i vás samotné. A pak stáli velmi blízko pod starým kamenným obloukem, déšť padal hned za nimi a ona cítila z jeho kabátu cedr a studený vzduch.
Byla to ona, kdo ho políbil. Nejdřív pomalu, zkusmo, a pak vůbec ne pomalu. Jeho dlaň našla dolní část jejích zad přes krajku, opatrně, jako by kladl otázku. Odpověděla tím, že si ho přitáhla blíž.
Svíčky
Její byt byl nad studiem, plný svíček, starých knih a kočky jménem Lenore, která neschvalovala nikoho. Daniel byl oficiálně neschválen do deseti vteřin, což Mara brala jako dobré znamení.
Zapalovala svíčky jednu po druhé, zatímco on listoval jejími skicáky. Když se otočila, držel kresbu můry se vzorem lebky.
„Tohle mi jednou vytetuj,“ řekl.
„To je na první rande velký závazek.“
„Nemám v plánu, aby tohle bylo první rande moc dlouho.“
Přešla pokoj, vzala mu skicák z rukou a odložila ho. Světlo svíček všechno změkčovalo – jeho tvář, černou krajku jejích šatů, déšť stékající po okně. Políbil ji na krk těsně pod uchem a ona to ucítila podél celé páteře.
Co se stalo potom, zůstalo mezi nimi dvěma a Lenore, která na protest odešla z pokoje. Podstatné bylo tohle: když se Mara za úsvitu probudila, svíčky dohořely, Daniel tam pořád byl a ona poprvé nechtěla předstírat, že to nic neznamenalo.
O šest měsíců později
Můra je teď na jeho předloktí. Nakreslila ji a ruce se jí poprvé po letech třásly.
Pořád se ptá na hřbitovy. Na jaře jeli na Père Lachaise.
Vybral správně.
