Večírek se konal ve staré důlní hale v Ostravě, kde se jinak hrály koncerty. Jakub tam jel vlakem z Olomouce, v černé košili, s pocitem, že ho celý vagon prokoukl.
U vchodu mu dívka s náramkem z kůže podala lísteček: Pravidlo č. 1: Ne znamená ne. Pravidlo č. 2: Ptej se.
Klára
V hale byly reflektory, kouř a na konci pódium zakryté těžkou oponou z rudého sametu. Před ní stála žena v dlouhých černých šatech s rozparkem, vlasy stažené dozadu, v ruce sklenku vody. Jmenovala se Klára a všichni kolem ní mluvili tišeji.
Jakub ji pozoroval půl hodiny. Pak se otočila a řekla, aniž by zvýšila hlas:
„Pojď sem.“
Šel.
Opona
Nejdřív se ho ptala. Dlouho, klidně, skoro jako lékařka. Co chce. Čeho se bojí. Co nikdy. Jakub odpovídal a divil se, jak snadno to jde, když se na něj dívá takhle.
Potom odhrnula kraj opony. Za ní byl úzký prostor, tma a jedna židle.
„Tohle je pravidlo,“ řekla. „Postavíš se sem. Dokud tě nezavolám jménem, nevyjdeš. Budeš slyšet můj hlas, nic víc. Kdybys chtěl skončit, řekni samet a vyjdi. Nikdo se na tebe nebude dívat divně. Slibuju.“
„Jak dlouho?“
„Tak dlouho, jak budu chtít.“
Čekání
Stál za oponou a poslouchal. Hudbu, smích, kroky. A její hlas, který se přibližoval a vzdaloval, mluvil s jinými lidmi, jednou se zasmál. Samet voněl prachem a parfémem. Nikdy v životě tak netoužil po tom, aby někdo vyslovil jeho jméno.
Když konečně zaznělo – „Jakube“ – měl pocit, že se mu podlomí kolena.
Vyšel. Klára se usmívala. Zbytek noci vedla každý jeho krok. Dotýkala se ho málo a pokaždé přesně. Co se dělo dál, zůstalo v té hale.
Ve čtyři ráno ho doprovodila k východu.
„Příští měsíc je tu další večer,“ řekla. „Opona bude na stejném místě.“
Jakub si do kalendáře nezapsal datum. Zapsal si jen jedno slovo: opona.
