Studio neměla na ulici, ale v bytě v devátém patře paneláku na Jižním Městě. Na Instagramu měla Šárka jen černobílé fotky tetování a jednu větu v profilu: Netetuju lidi, kteří neumí sedět v klidu.
Vojta jí napsal ve dvě ráno. Odpověď přišla v sedm: Čtvrtek, 20:00. Nejez nic těžkého.
Pravidlo jedna
Byt byl čistý a skoro prázdný. Lehátko, lampa, police s inkousty a velké okno, ze kterého bylo vidět půl Prahy. Šárka měla krátké černé vlasy, ruce pokreslené až k prstům a pohled, ze kterého se mu stáhl žaludek.
„Pravidlo jedna,“ řekla, když si navlékala rukavice. „Nehýbeš se. Ani o milimetr. Pohneš se – přidám pravidlo.“
„Jaké pravidlo?“
„To uvidíš.“
Pohnul se po pěti minutách. Strojek zabzučel a ztichl.
„Dva,“ řekla klidně. „Odteď mluvíš, jen když se zeptám.“
Jedenáct
Na konci večera jich bylo jedenáct. Kam se dívá. Kdy dýchá. Jak jí odpovídá. Že poděkuje, když ho chválí, a mlčí, když ne. Šárka je vyslovovala tiše, bez výrazu, a každé z nich mu vlezlo pod kůži hlouběji než jehla.
Když skončila, otřela mu záda a podala mu kus papíru.
„Tohle je seznam,“ řekla. „Co chceš, co nikdy, kam až. A tady dole je slovo červená. Jakmile ho řekneš, jsem jen holka, co ti udělala tetování. Bez řečí, bez urážky. Vyplň to doma. Jestli to přineseš, pokračujeme.“
Druhé sezení
Přinesl to za tři dny. Šárka si seznam přečetla, pomalu, a na dvou místech se usmála.
Teď chodí každý druhý čtvrtek. Tetování na zádech roste, kousek po kousku – Šárka mu nechce říct, co to bude. Pravidel je víc. Některé večery na něj nesáhne jehlou vůbec; jen ho nechá klečet u okna a dívat se na noční město, dokud neřekne, že může vstát. Co se děje v devátém patře, zůstává v devátém patře.
Kamarádi se ho ptají, co si to nechává tetovat. Vojta krčí rameny. „Uvidím, až to dokončí,“ říká. „Ona rozhoduje.“
