První zpráva přišla v 6:12 ráno.
Zase sis vzala moji nabíječku?
Lukas, napůl spící v Hamburku, zíral na displej. Nikoho s tím číslem neznal. Napsal: Myslím, že píšete špatnému člověku. Ale s tou nabíječkou je mi to líto.
Odpověď přišla o minutu později. Ach ne. Promiň!! Mám nový telefon a číslo mojí ségry se liší o jednu číslici. Dobré ráno, cizinče.
Dobré ráno, odepsal. A tím to mělo skončit.
Zprávy před kafem
Další ráno přišla další. Novinka: nabíječku měla ségra. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.
Nahlas se zasmál ve své prázdné kuchyni.
Jmenovala se Ines. Bylo jí 29, byla zdravotní sestra v Lisabonu a chodila na ranní směny. Měla ráda příšerné reality show, plavání v moři v zimě a hádky o tom, jestli ananas patří na pizzu (patří, tvrdila, a kdo nesouhlasí, je zbabělec). Jemu bylo 32, byl inženýr, typ muže, který udrží kytky naživu a zapomíná volat mámě.
Během týdne se ze zpráv na dobré ráno stal rituál. Ona psala před směnou; on odpovídal u prvního kafe. Pak přibyly zprávy na dobrou noc. Pak hlasovky, protože prý psaní bylo „na moje myšlenky moc pomalé“.
Její hlas byl hlubší, než čekal, a smála se uprostřed vět.
Fotka
Nikdy si neposlali fotky. Stal se z toho takový jejich vtip – tajemství je to nejlepší – dokud jednoho prosincového večera nenapsala: Chci vědět, jak vypadáš, když se usmíváš nad mými zprávami.
Poslal fotku: kuchyň, mizerné světlo, rozcuchané vlasy, upřímný úsměv. Její odpověď trvala tři minuty.
Oh. Ach ne. To je problém.
Proč?
Protože teď to chci vidět naživo.
O minutu později poslala svou – tmavé kudrny, pihy, nemocniční šňůrka na krku, unavené oči a široký úsměv. Díval se na ni dlouho.
Opatrně
Lukas měl kamaráda, který přišel o dva tisíce eur kvůli „přítelkyni“ z internetu, která pořád potřebovala peníze na letenku, jež nikdy nebyla koupena. Takže byl opatrný, a ona taky. Ještě než cokoli jiného, zavolali si přes video. Ukázala mu výhled ze svého balkonu – skutečný, nezaměnitelně Lisabon. On jí ukázal šedý hamburský déšť.
Nikdo nežádal peníze. Nikdo neměl náhlou nouzovou situaci. Prostě si povídali tři hodiny, dokud se jí nevybil telefon, a ona napsala z notebooku: Nabíječka. Ségra. Zase.
Lisabon
V březnu odletěl do Lisabonu a zarezervoval si vlastní hotel, protože to tak přišlo správné. Čekala na něj v příletové hale s kartonovou cedulí s nápisem DOBRÉ RÁNO, CIZINČE.
Přesně deset minut jim to bylo trapné. Pak ho chytila za ruku, aby ho vtáhla do přeplněné tramvaje, a už ji nepustila.
Ten večer na střešní terase nad Alfamou, když řeka zlátla, řekla: „Teď tě políbím. Může být?“
„Čekám čtyři měsíce, až se zeptáš.“
Chutnala po soli a víně. Zbytek večera – úzké uličky, jeho hotelový pokoj, otevřené okno a zvuky města – zůstává mezi nimi.
Další ráno se probudil první. Vzal telefon, usmál se a poslal zprávu ženě, která spala vedle něj.
Dobré ráno, cizinko.
