Alexovi bylo 24, trávil léto v Lisabonu na stáži v architektonickém ateliéru a Heleny se strašně bál.
Bylo jí 41, byla seniorní partnerkou a vedla ateliér tak, jak někteří lidé dirigují orchestry – klidně, přesně a bez sebemenší trpělivosti s nesmysly. Nosila len, stříbrné náušnice a žádný make-up, a když se dívala na vaše výkresy, zmlkla způsobem, který působil jako rozsudek.
V jeho prvním týdnu se celou minutu dívala na jeho návrh schodiště a pak řekla: „Bojíš se prázdného prostoru. Neboj se. Prázdný prostor je místo, kde lidé dýchají.“
Na tu větu myslel několik dní.
Pozdní večery
V červenci měl ateliér uzávěrku soutěže. Dva týdny zůstávali dlouho do noci, celý tým, pak čím dál méně lidí, až jednoho večera zůstali jen oni dva, město hučelo otevřenými okny a na stole s modely stála láhev vinho verde.
Ptala se ho na jeho život. Řekl jí víc, než zamýšlel – o své bývalé, o tom, že neví, jestli je dobrý. Poslouchala doopravdy, jak někdy poslouchají starší lidé, aniž by čekala, až bude moct mluvit sama.
„Jsi dobrý,“ řekla nakonec. „Jen to ještě nevíš. To je tím věkem.“
„Byla jsi taky taková?“
Zasmála se. „Ve čtyřiadvaceti? Byla jsem katastrofa. Byla jsem zamilovaná do ženatého sochaře a myslela jsem si, že smutek je osobnost.“
Zasmál se taky, a když zvedl oči, pozorovala ho s výrazem, který nedokázal rozluštit.
Terasa
Soutěž vyhráli. Ateliér slavil na Helenině střešní terase – plné citroníků, s výhledem na řeku. O půlnoci už ostatní odešli. Alex zůstal pomoct odnést sklenice, což byla mizerná výmluva, a oba to věděli.
Stála u zábradlí v bílých šatech, bosá, a dívala se na světla nad vodou.
„Celé léto se na mě díváš,“ řekla, aniž by se otočila.
Cítil, jak mu hoří tvář. „Promiň. Nechtěl jsem, aby ti to bylo nepříjemné.“
„Neřekla jsem, že mi to je nepříjemné.“ Otočila se. „Řekla jsem, že se díváš.“
Rozhodla ona. To si později pamatoval – že si byla úplně jistá sama sebou, úplně klidná, a že se zeptala: „Chceš tohle? Doopravdy?“ a počkala na upřímnou odpověď.
„Ano.“
Políbila ho pomalu, jako někdo, kdo nemá kam spěchat. Její dlaň byla chladná na jeho šíji. Citroníky se kývaly v teplém větru.
Zbytek noci patřil jim dvěma, otevřeným dveřím na terasu a zvukům města dole. Naučil se, že sebevědomí je to nejpřitažlivější na světě – a že prázdný prostor je opravdu místo, kde lidé dýchají.
Září
Oba věděli, že je to jen léto. Řekla to hned první ráno u kávy, laskavě a bez dramatu, a on ji za tu upřímnost trochu miloval.
Poslední den mu vrátila výkres schodiště s jednou změněnou čarou – vygumovala polovinu schodů a uprostřed nechala otevřenou podestu plnou světla.
Pod to napsala: Neboj se prázdného prostoru.
Má ho zarámovaný nad stolem.
